Lednové soustředění 2020 se jako obvykle konalo v Praze, pokud jsme v lednu v Praze, tak jsme obvykle zásluhou Lenky Bartoníčkové v Jinonicích. Jinonice jsou velmi různorodé, vlastně až díky Bohemáči jsem zjistila, že se v jejich části dochovala i původní obec Jinonice. Toto místo má obrovské kouzlo nejen díky tomu, že tady bydlí Lenka Bartoníčková. Docela dochovaná původní zástavba vesnických domků se zdobenou fasádou, posazených v kopci, rybník na návsi, románský kostelíček na hřbitově obklopeném poli, no prostě to celé působí tak trochu jako skanzen a my se sem rádi vracíme.
Lenka nás skoro pokaždé ubytuje někde jinde. Tentokrát to bylo v prostorách Waldorfské školy, zřejmě v družině, která tak trochu připomínala kravín, ale čím bizarnější prostory, tím je Bohemáč spokojenější.
Soustředění našeho výjimečného sboru bylo opět naprosto výjimečné, díky osobnosti hostujícího sbormistra, kterým byl Honza Polívka.
Honza nás naprosto dostal na několika rovinách:
Svým poněkud divokým vzhledem a alternativním vkusem co se oblékání týče, což řešila zejména ženská část sboru samozřejmě, no úplně nevím, jak ho popsat, snad pomůže níže zaznamenaný dojmem od Terezky Moravcové.
„To tričko naruby, to pološílené mumlání, slovník Michla Hájka, gesta Honzy Staňka, housle a ladicí klika v baťohu… JE NÁŠ!“
Svým vlastenectvím: Honza žije už od svých studentských let někde na vesnici ve Frankfurtu nad Mohanem, kam si kdysi odskočil na klavírní kurz a už tam prostě zůstal. Pokud pracuje ve Frankfurtu, nocuje v lese a za svitu měsíce toužebně hledí ke své rodné zemi, takže sice žije v Německu, ale srdcem a duší je stále s námi.
Svojí Němčinou: Náplní lednového soustředění byl nácvik tří a capella světských sborů Johannesa Bramse, myslím, že jsem nebyla jediná, která v únoru při samostudiu obracela oči v sloup, Němčina ble, Brams uf, no ale bude tam ještě ten Janáčkův Otčenáš. Ale už někdy v pátek mě čekalo velké AHA a v sobotu dopoledne, jsme, alespoň my v sopránu, hovořily německy dobrovolně a s láskou i o pauzách.
Svojí češtinou a schopností z nás vytáhnout, co potřebuje:
„Musí to znít jako: divočák v říji, vatou vycpaný netopýr, vystřelená bodlina dikobraza, 8 tun slámy padající z nebe, kocouří oko, šlehající bičík, bezzubá babka. (zaznamenala Radka)
Pro stříbrem tepaný zvuk tenorové sekce:
- Zazpívejte jako když pijete z dlouhý flašky
- Přidejte zvuk, jako když se valí vlak
- Nechte si 5% rezervu a vemte to o tři chlupy šťastněji a je to! (zaznamenal Vítek)
“Dein Herzlein mild – „nejdřív jsi předpubertální, pak se podívej, co dělá ta příroda….a pak se to stane“, někde na konci první sloky „koneček něžně!“, tady „na to ü našpulit, jako zamilovanej mravenečník“
Janáček pak měl mít zejména „vášnivý konzonanty“, „to ř je moc krásný, ale nesmí trvat moc dlouho“, „u těch dlouhejch not to nesmíte moc přesvětlit, protože pak je to moc penetrantní“, u i na zemi „to je rozšířená přirozenost“, „…no odpusť nám naše viny… tady si nejsem moc jistej, že nám odpustil“, u neuvoď nás „sebejistě…tomu pokušení odoláme…. ale ne hystericky, jo?…kluci mají pochodně, my máme svíčku… víc goticky“, a u amen „tady to bude opravdu velký… jako objetí obří chobotnice“ (Zaznamenala Pavla)
Honza nás dostal také díky tomu, jak rychle mezi nás zapadl, což asi nejlépe popsala opět Terezka Moravcová ve svých nejsilnějších momentech: „Poté, co si Honza natočil první skladbu sobotní pařby, odběhl a za chvilku s pološíleným výrazem ve tváři vběhl do třídy s vlastníma houslema v rukách. A na ty ještě ve dvě ráno (možná i déle, nevím) stále hrál.“
..a asi jsme také udělali dojem, jelikož po soustředění se v deníčku v zápisu od Honzy objevilo toto:
Ja!
Nechce se mi psát jinak než jako na list deníku…
Loučit se?
Kdepak!
Hvězdy! Uvnitř nízkých kasáren!
Noc splývá s dnem
kdesi venku,
až zapomínám,
že miluji také Prahu…
Spojte mne s hospodou
jen pupeční šňůrou!
Neopustím tenhle zaslíbený ostrov
vašeho zpěvu dobrovolně!
Váš zamilovaný mravenečník Honza Polívka
(psáno zřejmě v noci po pařbě)
Koncert se konal v Evangelické modlitebně na Vinohradech, kromě Bohemáče se o program postarali hosté: Linda Sítková (Jirkovo Linda), která hrála Bramse česky na varhany a Honza Polívka zahrál německy Janáčka na klavír.
Před koncertem Honza prohlásil že: „každej šéf je jenom tak dobrej, jak jako jeho lidi… no, i když se nám nepovede všechno, tak něco bude krásný“
Během koncertu úplně nevím co se dělo, já byla mimo, zaměřená na svůj duchovní prožitek a radost ze zpívání, nicméně si vybavuji, že sólista z Janáčkova Otčenáše zněl jako z říše snů, a že se kvůli rozladěné harfě musel Otčenáš opakovat. Ladění harfy byl sám o sobě zajímavý zážitek. Honza byl celou dobu ve slavnostní povznesené náladě a těsně před opakováním si rozepnul košili a ukázal s úsměvem na nápis na triku… BOHEMIACHOR…:)
Zde krásně zaznamenané dojmy z koncertu od spřízněných duší v hledišti, tedy Kláry Treglerové:
“Byl to koncert pro mě vskutku nevšední, protože jsem mohla vidět a slyšet to, co jinak vídám a slýchám úplně jinak, totiž mezi vámi. Předně bych si troufla říct, že se na vás pěkně dívá. Je radost vidět, jak si s vámi sbormistr může pohrávat a jak pěkně reagujete, když vás k tomu jaksepatří strhne. Mrzí mě, že mi tento host unikl, dle jeho poetické reakce (viz Vítkův mail) však soudím, že setkání to nebylo poslední. Co se týká zvuku, je to paráda na druhou! Brahmsova třetí část byla neskutečně skotačivě provedená (z toho by vážně jednomu spadl hrb), moc se mi to líbilo a vyloudilo úsměv na rtu, možná až připitomělý. Otčenáš (až napodruhé, protože když jsem si neladění všimla i já, tak to už muselo být!) mě dojal velmi. Vlastně jsem si uvědomila, že pořád zpíváme modlitby v různých jazycích, jen ne v českém. A je to tedy takhle hezky česky velká síla! Co říct o Honzovi Polívkovi? Dle „krátkého“ úvodu koncertu soudím, že celé soustředění musela být celkem prča. Zbytek jste si užili spíš vy, já ho viděla zezadu. Jeho klavírní vstup byl silný a nejlépe se asi dal vychutnat se zavřenýma očima. Když Vítek říká, že jsme zvláštní sbor, tak si myslím, že to není jen tím, že se scházíme pokaždé na jiném místě a hostíme sbormistry a sbormistryně, ale zvláštní jsme především naší energií, která je neuvěřitelně obrovská! O tom se žádným profíkům nemůže ani zdát. Prostě to, že se sejdeme na víkend a všichni se do společné práce snažíme dát to nejlepší ze sebe a pak to vytryskne jak fontána na koncertě, kde účinky téhle prýštivé energie shrábnou i diváci, to je podle mého to, čím je Bohemiachor zvláštní a netradiční. A zaplať pámbu za to! Kdyby všichni lidi na celým světě dali ze sebe to nejlepší, to by byla paráda, panečku!”
Po koncertě se Bohemáč opět rozprchl různými směry. Nevšední zážitky z celého soustředění ještě dlouho doznívaly a my se pomalu začínali těšit na další setkání, které se mělo konat v březnu u Zenklů v Liberci. Tehdy ještě nikdo netušil, jak dlouho se neuvidíme. Celosvětová koronavirová karanténa zasáhla i nás, do léta všem změnila plány, takže jsme se setkali až v červenci v Horním Maršově u Adélky Tlachačové.
Za soprány BCH
Lucka Novotná
Napsat komentář