Kralupy nad Vltavou, 18.1. – 20.1. 2019
Nejen, že je Bohemiachor netradiční sbor, ale občas mívá i netradiční soustředění a to lednové Kralupské, LP 2019, bylo jedním z nich.
Zásluhu o toto krásné soustředění měla především Linda, Honza Šindelář a Kámoška, který sice doma hlídal malého Kámošku, ale postaral se nám o krásnou tmelící bojovku, na kterou budeme ještě nějakou dobu vzpomínat.
Nejen, že je Bohemiachor netradiční sbor, ale občas mívá i netradiční soustředění a to lednové Kralupské, LP 2019, bylo jedním z nich.
Zásluhu o toto krásné soustředění měla především Linda, Honza Šindelář a Kámoška, který sice doma hlídal malého Kámošku, ale postaral se nám o krásnou tmelící bojovku, na kterou budeme ještě nějakou dobu vzpomínat.
Pátek se ještě tvářil zcela nevinně a standardně. Začátek zkoušky byl v 19:30 v ZŠ Třebízského, kam jste mohli dojet pohodlně autem, nebo zvolit romantičtější cestu z vlakového nádraží, která byla sice delší, zato mrazivější a s výhledy zcela nevídanými. A to už byla tma, naštěstí. Jak napsal v jedné ze svých básní sám Jaroslav Seifert, který je tam pohřben: „Kralupy nejsou krásné a nikdy nebyly“. Ale to nám bylo úplně jedno, protože nezáleží na tom, kde jste, ale s kým tam jste, a já budu na Kralupy vzpomínat vždy jen s úsměvem na rtech :).
Ve škole nás přivítala vždy usměvavá Linda, která vše zvládla na jedničku. Navzdory předvánočnímu shonu, vánočnímu obžerství a povánočnímu pracovnímu a rodinném vytížení dokázala s Honzou Š. zorganizovat vše bravurně.
Když jsme si přichystali spaní v tělocvičně či v baletu, usadili jsme se v prostorném divadelním sále a čekali na Vítka. Nebo že by Vítek čekal na nás? Ne, to určitě ne :).
Jak už jsme mohli dopředu tušit, Vítek po dlouhém období shodil svůj pěstěný culík-culíček, který rostl už tak dlouho, až ho Vítkova Jíťa nechala fikaně odstranit rukama profesionála svým dárkem k Ježíšku. Někdo si pochvalně bručel pod vousy, jak Vítek prokoukl, někdo si smutně povzdechl, jaká to škoda, a někomu to bylo úplně jedno, vždyť je to pořád náš Vítek, tak co.
Někdo shazoval, někdo naopak nabíral. Nemyslím tím vánoční kila, ale vousy a plnovousy, člověk měl chuť si sáhnout… na ty vousy, přirozeně… my (některé) ženy to tak máme od přirození :). Ale aby to bylo spravedlivé, i muži se mohli kochat, dámské řady omládly a zkrásněly.
Stejně jako Vítkovy vlasy i pateční zkouška, i s přípravou na úterní koncert věnovaný Janu Palachovi v Rudolfinu, byla příjemně zkrácena, aby byl ponechán prostor organizátorům, kteří byli nejednou překvapeni.
Nejprve byli páni taktně upozorněni, aby byli velmi obezřetní na pánských toaletách, pravděpodobně bude muset většina z nich při čůrání u pisoárů klečet, neboť tyto jsou zavěšeny proklatě nízko :). Mě hned napadaly různé věci, které se mi i zobrazovaly před očima, což prostě nikdo nechce vidět, tak jsem se musela nejednou zasmát, čímž jsem asi trošku vyděsila nováčky a uchazeče, kterých tentokrát přijelo celých 12! Především tenorová sekce se rozrostla, a nejen, že je jich nyní nebývale mnoho, ale stojí i za pohled, jak někdo řekl :). S krásnou Hančí a sympatickým Ronaldem jsme se bohužel museli na konci soustředění rozloučit, ale Vendy, Terezka č.2 a Terezka č.3, Lenka, Monika, Martin Z., Ondrabas-tedy Ondra, Štěpán2 a boží bráchové Mark a Igor (i přes Mončin smích nebo díky němu? pozn.h-č-red.) zůstali. Pokud jsem na někoho zapomněla, moc se omlouvám a nechť se na dalším soustředění přihlásí :).
Zlatý hřeb pátečního večera přišel hned vzápětí. Sice jsem si říkala, proč si máme přivézt pastelky, fixy nebo vodovky, ale že se chystá sborový teambuilding, to mě prostě nenapadlo. Smícháte nováčky a staráčky do několika týmů a jde se na to :). Úkol číslo jedna: namalujte obraz Vítka, úkol číslo dva: složte bohemáčskou hymnu, úkol číslo tři: kvíz dostanete až v sobotu po obědě, aby vám krásně utekla cesta vlakem. A nováčci se naučí všechny pěkně jménem!
Sobotního rozezpívání se ujal Jiříček Mátl a předkostelní písně s námi projel Kuba Smrčka, a na závěr si chlapi dali Bongo pro potěšení všech přítomných dam. Po zpěvu ještě přišla nezbytná organizační vložka, protože ukočírovat 60 sboristů, z nichž část musí brzy z rána do Prahy na nácvik skladby Poselství Jana Hanuse současně s Vítkem, který měl celou tuto akci pod svým dirigentským i organizačním palcem, (někdy si říkám, kde Vítek tu neskutečnou energii a čas bere???), prostě není snadné. Několika mužům se musela zařídit donáška oběda z Kralup do Prahy, protože zjistili, že nejsou schopni být v jeden okamžik na dvou místech současně, ale kdo se má zabývat takovými detaily? Kdo jiný než Linda? :). Ale opět vše bravurně vyřešeno a zařízeno, restaurace Modrá pasáž šlapala jako hodinky a nakrmila nás včas a navíc skvěle, i zasedací pořádek zafungoval, masožravci uvnitř restaurace, vegetariáni venku… snad si to nebrali osobně.
Po lahodném obědě následovala společná cesta vlakem, kde jsme začali tvořit a vyplňovat BCH-kvíz. Naše skupina se po příjezdu do Prahy usídlila v Koala Café, kde jsme dále namáhali své mozkové závity a luštili, a vymýšleli nad výtečnou kávou a dortíčkem, no nemáme to krásný život?
A hurá na zkoušku do pražské konzervatoře Na Rejdišti, kde jsme se sborem PedFUK zkusili Stars, Hospodine Pomiluj ny, Schitkeho a Bridge ( tam se mezi sólisty objevil i můj milovaný Jaroušek, no není ten život opravdu nádherný? 🙂 Je. A ještě jsme si ho poté osladili v cukrárně před cestou zpět do Kralup.
Druhou cestu vlakem jsme věnovali jednak psaní hymny a také Alici. Alice totiž byla, jak se poté ukázalo, styčnou postavou kvízu. Protože odpověď na dvě otázky týkající se její osoby zamávala s výsledky a s pořadím všech týmů, kdy to bylo opravdu o prsa, o ta Aliččina nikoli současná, ale o ta ve věku jejích 21 let (kdo tam nebyl, neuvěří… v té době velikosti 70A :). A druhou, velice zajímavou událostí ze života naší milované bohyně a nenahraditelné pokladnice, je napadení ošklivým vzteklým kohoutem, když jí byly tři roky. Na získání odpovědí na tyto dvě poslední otázky bylo sice povoleno úplatkářství, ale ani tak to nebylo vůbec jednoduché. Nakonec vyhrál tým Danušky, který Alici složil píseň a la Tereza, jedině Tereza…
S Pájuškou, mou drahou sborovou polovičkou, ještě dodáváme kopie Vítkových portrétů, ze kterých byl již zaslouženě relaxující Vítek po celodenní náročné pražské zkoušce velmi potěšen a dalo by se říci i dojat (pokud to na nás nehrál). A samozřejmě byl i opěvovanou osobou ve všech pokusech o bohemáčskou hymnu, současně s Honzou Staňkem, Liborem Sládkem, Míšou Hájkem a Jiříčkem Mátlem ( na jejich počest teď poprosíme minutu ticha :). No, stačí sekunda, myslíme na ně často a naštěstí jsou stále mezi námi, a sem tam i s námi, a doufám, že ještě dlouhá léta zůstanou, a že se ještě mnohokráte potkáme. A já jim nikdy nepřestanu děkovat za to, že jsem měla tu čest s nimi se všemi zpívat a pracovat, jsou to moje celoživotní dirigentské lásky :).
Dále přikládáme i originál kvízu z našeho týmu, neboť si myslíme, že by měl být zachován pro další BCH-generace a zůstat památkou pro nás, co jsme měli to štěstí si ho naživo napsat.
Po všech krásných výstupech, recitaci a zpěvu jsme zakončili zkouškou nových členů, kteří měli za úkol naučit se jména všech spolupěvců a všichni to zvládli. A nejen že se novopečení členové naučili jména nás starochů. I my se naučili jména všech nových i méně nových členů, což bylo podle mého skrytým a velmi úspěšným záměrem celé této taškařice, mimo jiné, bravo, bravo :).
No a pak se už jen dále zpívalo a veselilo, kdo neusnul, může vyprávět :).
V neděli jsme se po projetí celého programu do Rudolfina a při těšení na úterní slávu rozjeli do svých domovů, zaliti energií a láskou k tomuto nevšednímu sboru, který má své krásné tradice, z nichž jednou je líbání a objímání na uvítanou i na loučenou a já bych i teď všechny líbala a objímala, protože jste prostě skvělá banda a já si musím zamáčknout slzu v oku při vzpomínkách na tyto neopakovatelné zážitky s vámi.
Vaše Monča a fotoháčkočárkorektor (Pajuska)
Napsat komentář