Do Ostravy jsme jeli hromadně vlakem, což byla nevídaná akce, díky Vojtovi Roupovi i celkem levná (v penězích) a díky bohemáčské invenci nikterak levná nebyla (co do vyznění). Leo není na podobné hrátky moc stavěnej, jejich představa se tříštila s tou naší. Jejich cestující si spořádaně sednou a spořádaně spořádají všechno, co jim stewardi pořád nabízejí, přinášejí a kasírují, ale nikde se necourají, nepostávají, nesedají na opěrky, projdou jen za nejnutnější tělesnou potřebou . . Nakonec kompromis: ano, sedli jsme na určená místa a občas si něco objednali. Ale občas někde vznikl hrozen přetékající do uličky, protože jsme si chtěli POPOVÍDAT. A potom popovídat ještě s TÁMHLE TĚMA. Ano, nepolepili jsme okna plakátky ani písmeny B-O-H-E-M-I-A-C-H-O-R, ale nástup frakce v Pardubicích vítal vlak velkým transparentem a naopak byl uvítán válečnickým tancem pod totemovým červeným vlajkobanerem. A cestou zpátky jsme nevybalili basu, ale jenom kytaru a půlku cesty zpívali a zpívali . . . Za odměnu nás Leo dovezl docela rychle a pohodlně do města kultury a brownfieldů. U tramvaje nás čekal sám Jurij, ve škole nás čekali krojovaní Ostraváci s chlebem, solí a slivovicí . . a kupa práce na novinkách.
A ustaraná Linda:
„1. žíněnky jsou pro křehké dámy. Jestli se některý pán cítí dámou, můžeme se zkusit domluvit
2. Tady u jídelny je krásný nový čistý záchod, tři kabinky. Bude společnej. Takže pánové: pisoáry nechte, choďte do kabinek a čůrejte v sedě.“
Franta:
„když v sedě, tak chceme žíněnky!“
Jurij po nás chce zpívat jako brus. Brus Wilis. Musíme zachránit celý svět.
„Krásná barva, ale noty jinak . . . to je placené sólo . . ale obráceně placené!“
Na lidovou notečku o spolupráci v hlase:
jednou ty, jednou já, někdo to tam zazpívá
jednou ty, jednou já, někdo to tam dá.
A víte, co je pařinka? Zastření hlasu „dekou“ po propařené noci.
Na koncert jsme jeli tramvají, moc krásná vyjížďka teplým podvečerem mezi brownfieldy. Koncert v Donu Boscovi s Jurijovými učitelkami byl docela s atmoškou, jenom fotky byly zase oficiálně nepoužitelné… to je ale malá starost. Jenom za kupou práce udělané vykoukla kupa práce zbývající na Lipnici. A k tomu smutek, že Vojta se s tím s námi rozloučil…
Napsat komentář