Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic slavil 450. narozeniny, stejně jako William Shakespeare, a naše pění v místním kostelíčku se stalo součástí této veselice.
Jinak bylo letní soustředění 2014 na Pecce běžné, všední až nudné: Ivan zase přijel v ručně postaveném Kaipanu, ke kterému podal zasvěcený výklad, obohacený líčením cesty do Británie, Lea měla potíže s ubytováním svého králíčka v nejlepším peckovském hotelu, Kámoška měl prst v dlaze po úrazu beranem, Liduška měla seklá záda, ale nebrala prášky na bolest, protože by nemohla pít víno. Hotel Roubal, kam se chodí na některá jídla, je tak malý, že stejná osoba dělá hoteliéra, kuchaře i maskota podniku, velmi podobného Hurvínkovi. Chlapci vynalezli novou hru: kombinaci volejbalu, badmintonu a ping pongu, takzvaný volejbedpong. Bed například pochází ze slova bed, protože dopad míčku na postel je aut (Matěj tvrdí, že on hrál pinglejbal). Na soustředění bylo množství dětí, za poslední řadou sopránů byla roztažena velká deka na způsob jeslí pro kojence (ani jeden ha… ehm… dítko se nejmenuje Kryštof!). Kuba neslavil, ale připomínal si své kulatiny soudkem svijan, Ferin hrál při nácviku Cormundum navzdory zraněnému prostředníku, proto byl nazýván Devítiprstým Ferinem, Evička mi četla přes rameno. A Vojta taky. Zrovna teď.
Vítek sršel energií, Šárka, Ivan a Standa pořádali klání v hlasitém spánku. Helena si přivezla zraněný kotník, kvůli kterému se nezúčastnila výletu do Krkonoš a pak absolvovala dvacetikilometrovou procházku přímo v okolí Pecky. Lufka vařila vegetariánskou stravu, kterou si přihlášení strávníci pochvalovali. Malá Alice vedla se skvělými výsledky vyjednávací válku s půlkou městyse, zejména s paní ředitelkou. Těsnou prohru utrpěla jen v boji o wifi, kterou nám nedali, aby se jim neošoupala. Stravování ve dvou hospodách a ve školní jídelně pro větší pestrost byl výkon těžko dohonitelný.
Poník přivezla vlastnoručně utopené buřty. Ferin a Matěj hráli překážkový neboli preparovaný pingpong. Vítek a hlasovodi přezkoumali stav hlasů v hlasech, malovali si dvoubarevné čárečky rozsahů a rovnali pospolu barvičky.
Kubův přípodotek: při tom bylo veselé, že některé hlasy svým rozsahem překonaly Kamilinu tabulku (v ženských nevím kdo a v chlapech určitě supermladá Vesta (dolů) a Radek (nahoru)).
Přípodotek k přípodotku: Já bych taky byl mimo, ale neuznali mi falset:)
Kamilka přivezla na ukázku běloruskou citeru pěrepjoločku, zakoupenou v Silicon Valley, ukázku zahrála její dcerka.
Kubův přípodotek: tak jsem zjistil, že, což jsem jako čtenář spisovatele, jehož syn si Kamilu vzal, měl hned vědět, jedná se o zmenšené gusli a žádnou citeru.
Zásadní poučení z diskuse nad výsledky ankety: „chlapi jsou líní bejt nespokojení“.
Vítek omylem na klávesách spustil jakýsi ryčný taneční doprovod, což vedlo k úpravě verše: „kdy všechno bylo mladé“ na „techno bylo mladé“. Babička země je zvláštní text, některým se nelíbila, ale pěkně se dovede vetřít do palice. Lidovky z cyklu Chudá láska jsme zhltli skoro naráz a posluchačům se ty vtípky líbily. Když je Vítek bez varování vypálil na konci, zazpívali jsme je zpaměti.
Podotek Kubův: … . Babička země – tehdy jsme se přeli, že někomu to připadalo jakože
budovatelské a někomu (mně), právě naopak rafinovaně budovatelsky antibudovatelské, především ta báseň sama – jak tam je schovaný povzdech nad tím, co se „dneska“ děje…
Bojová hra byla místo čtvrtečního poledního spánku, nikoli nočního. Úkolem bylo dobýt severní pól, k němuž vedla cesta skrze řadu zastávek (tržiště, přístav, jeskyně čarodějnic, kouzelný fjord, hřbitov), označených na plánku. Bloudili jsme Peckou v kulichách a rukavicích a plnili úkoly z rozvěšených plakátů, případně přímo zadávané Jiříkovými poddanými.
Bylo nám zpívati podle obrázků nebo čísel a šipek, zpaměti kousky z repertoáru, hádali jsme překladatele Šejskpíra a podobné legrácky. Navštívili jsme opravdový hřbitov, řadu bočních uliček, severní pól na vršku lyžařského vleku, zadní hradní nádvoří s čarodějnicemi, mezi tím jsme vždy opět klesali k vodotečím.
Nejdelší trasu šly všechny skupiny se zavázanýma očima, pouze s jedním vidoucím vodičem. Čarodějnice v mezičase bavily řádné návštěvníky hradu. Nejhorší bylo vracení těch, kteří si nekoupili například udici nebo hřbitovní svíčku – nákup a časové zdržení bylo snesitelné, ale ty poplatky za přívoz …
Nejvíc starostí měl Jiřík aby si někdo nevybral kolo neštěstí, protože tam byly pěkně vypečené možnosti. Nejpěknější byl sám severní pól, byl tam moc krásný výhled až na Zvičinu. Tempo nebylo závratné, řada soutěžících si stihla dát cestou zmrzlinu. Nebo pivo. Nebo obojí. Rozhodoval stav bodů a na ty vyhrál tým Terezky.
Přestože se Jirkovi hra moc povedla a prý ji nakonec hodně zjednodušil, dostalo se mu odplaty: nacházel tu i onde papírky „Jiříku, to si vypiješ“ (ne, Jirko, nebyla to jen Linda), například místo ubrousku v hospodě, v notách, ve sklenici místo limonády. Při poslední večeři jsme ho zarovnali panákama fernetu, aby si to opravdu vypil. Zvládl to s vévodským nadhledem: dva odborně vyžah a se třetím v ruce ostatní rozdal.
Jako host přijela Natálka, ženská jako řemen křížený s krabičkou žiletek, udržující v soustředěném napětí celou zkoušku, takže po takové zkoušce jsou naše duševní knedlíky nakrájeny na velmi drobné kousky, ale tělo je utahané jako po skládání uhlí. Natálka nedopustí, aby z ní kdokoli (s výjimkou Máry) spustil oči a používá k tomu sadu bleskurychlých výkřiků, gest a syků, zrychlovací pasáže v balkánských vypalovačkách zvýrazňuje, ale zároveň pevně řídí. Ovšem co chce v Chindii od sopránů už skutečně zrychlit nelze … Její výrazná a krásná tvář je jako baletní jeviště s prudkými změnami výrazu. Svádí, hrozí, rozjasňuje, tlumí, popohání a zase hrozí. Až zamrazí když po výkonu (pracuje do propocení trička a na doraz fyzických sil) vypne a působí unaveně …
„Jak se jmenuje to, jak je ten pán pod tou botou? Jo, ten tón zní jak pod pantoflem.“
„…a protože potřebujeme abychom se uklidnili, což potřebuju hlavně já, dáme si Doamne“.
„Tam není napsaná dynamika – já nikdy nepíšu dynamiku, u mě je to pořád živé. Koukej na mě a pochopíš.“
V pátek si Kuba přinesl k snídani nákup: dvě housky, jeden kelímek sýra, jeden sud svijan. To byl ten druhej, zálohoval Honza MÜller.
Před návratem z dělenky: „jdeme nahoru do zkušebny a protože jdeme rovnou do zkoušky, odpočiňte si cestou.“
„Tam nám nejde přechod mezi ženou a babičkou.“
Místo pátečního po-o-odpočinku část hrála plážový volejbal, část nakupovala v obchodě s acháty a soustruženým nádobím a část navštívila hrad, abychom prohloubili pocit, že užíváme zasloužené dovolené. Rovněž návštěvu cukrárny, která se nachází zcela mimo městys, mezi lesy, je možno počítat mezi činnosti tohoto charakteru. Ping pong doznal dalších variant, jednak hraní skrz spuštěné gymnastické kruhy, jednak jako čtyřhra s paralelní fyzikální disputací.
Mezi tím jsme cvičili. A cvičili. A stali se několikráte cílem telefonátů od nepřítomných či historických členů: například se ozvala Mladá Vesta, Honza Staněk, Libor Sládek, o svém indonéském tyfovém bacilu referovala z Bulovky Danuška, naopak jsme chvalozpěv na mladou ženu nahráli na záznamník Jurijovi, který se právě v sobotu oženil. To byl už koncertní den. Natálka zvolila černý úbor i líčení, čímž ještě svou černomořskou černobrvost podtrhla, nicméně ve chvílích kdy nedirigovala, chovala některého z chovanečků sopránových jeslí a působila něžně.
Koncert v Kalné, přesně po roce, byl docela jiný než loni, protože se zopakovala pouze dvě čísla: dostudované Orbánovo Cor mundum s Ferinem a Funny Old World jako vyžadovaný maskulinní kousek. Jiřík vylepšil čarodějnice do Double double o umělé nosy. O silně padající umělé nosy. Zapomnětlivost třetí čarodějnice značně převýšila i roztržitost basové sasanky a bubeníka Vojty, jinak jsme odváděli docela poctivou práci.
Balkán vyrážel tím fofrem dech, naopak dívčí sóla dojímala (Evička, Šárka a hlavně Lufka!!), Hanuš spíš posluchače hladil, nad Pomalým jarem a Shakespearem uznale pokyvovali i znalci. Jako přídavek jsme dali We Walk in a Fog , které by si zasloužilo oprach na zkoušce, ovšem i tady jsou sólisté skvělí. Na závěr pohovořil Mireček Fejt, že jeho slova většinou zazněla až když byli zpěváci mezi hrobama, takže nás zavolal ještě dovnitř mezi živé a pěkně poděkoval. I naši děkovali, například jmenovitě Lea ke mně došla plačíc se slovy: „Tak tomu tvýmu bráchovi pěkně děkuju“.
Mezi hroby se k nám přitočil i starší pán s pozoruhodným bílým pěstěvousem a sháněl se po Liborovi, Michalovi … . prý bývalý šéfredaktor Cantusu.
Koncert v Pecce byl ještě vydařenější, protože se mezi koncerty podařilo nacpat odpočinek a zároveň se uložilo a uleželo mnohé. Prostor dal další, hluboký podnět a tak jsme našli odvahu i na některá pianissima … . Na koncert se přijeli podívat Honza Staněk (dirigoval a předzpívával předkostelní), Sylva (zůstala s rodinou do neděle), Tonda (přijel speciálně ze Svratky a nelitoval), Péťa Charamza (s kompletní rodinou) a Jaromír (seděli s Honzou v první lavici jako odborná jury).
Následovala pařbička z těch vydařených.
V neděli jsme probrušovali slabší místečka, ale hlavně proběhla dost otevřená diskuse nad stylem práce, plány do budoucna, nutností či zbytností zpívání z not. Vítek ukázal dosud nevídaný princip: nechat čas pro projev jednotlivců nad problémy, které většinou řeší sbormistr befelem. Mára hájil práva notově notorických závisláků, hodně jsme se přeli. Lea převedla funční systém pořadače na noty.
Zazněl návrh na pořízení praktikáblů – něčeho lehkého, skladného … . ale pevného, aby to vydrželo zatížení: „Ale to by musel Míla zhubnout nebo přestat tancovat“. Míla: „tak to nepude“. „Jo, kdyby Míla přestal tancovat, ještě víc by přibral.“
Na koncertní ohlédnutí měla nejlepší příspěvek trochu překvapivě Lucka F. : „promiňte, jestli jste to někdo zaznamenal, ale já jsem dostala ve Stancutě záchvat smíchu. V tý druhý části jsem slyšela, jak soprány začaly příšerně rychle a já si jen říkala tyvoletyvoletyvole… pak mě prostě zachvátil nezadržitelnej smích a Linda odvedle do mě strkala pššššt… zkoušela jsem myslet na mrtvou babičku, ale nezabralo to… musela jsem si dát noty svisle (ukazuje jak se kryla, aby nebyla vidět)… tak se omlouvám.“
Mára: „no vidíš, jak jsou noty potřeba.“
Stancuta se nečte Staňkuta, ale Staňkov nedaleko Pecky je.
Uvidíme, jestli výslednice diskusí popostrčí fungování dopředu. Řekl bych, že jo. Bazén chutě zpívat je plnej až přetéká!!
Zapsal Václav K. Fejt
ukázka korespondence:
[BCH] chibi
Od:
Jan Šindelář
Komu:
chor Bohemia
Datum:
1.8. 2014 16:07
Ahoj, všichni basi,
objevyl jsem nějaké chibyčki v basech v MYDY:
Chindia – takt v notách označený jeko 17 hraje třetí notu F, zpívejte FIS,
– v taktu 19 třetí notu hraje F, zpívejte Fis
– totéž samozřejmě v repetici.
– ta samá chyba se opakuje v taktu 104 (3. a 4 nota má být FIS a je F)
– a poslední nota v taktu 106 má být taky FIS a je F
Andulička – první nota hraje H a má být C
V jiných hlasech jsem neměl čas pátrat 🙁
Honza Š
zajímavá geneze jeslí, je vidět na co všechno Vítek myslí:
Dne 1. srpna 2014 15:23 Lucie Lufka Kejvalová <Lucie.Violet@seznam.cz>
napsal(a):
> ahoj Výbore,
>
> na soustředění se chystám od úterka večera až do neděle, ovšem do
> sobotního popopoledne budu sama s Apolenkou (na koncerty už bude manžel).
> Můj muž už má všecku dovolenou vyčerpanou (na nemoc) a chůvu žádnou nemáme.
> Irča Vlková dopadla stejně tak. Api má teď období co minule Lavičkovic
> Ondra, lozí po dece a hraje si. Mohla bych ji mít na zkouškách takto? Pokud
> by to vadilo, pak mě napadla možnost mít svoje zpívací místo na chodbě hned
> u dveří zkušebny a účastnit se takto. Protože pak už je jen jedna verze a
> to nepřiject, a to je mi líto, když ještě navíc vařím pro vegetariány 🙂
>
> Prosím o zpětnou vazbu a děkuji.
>
> Lufka
Od:
Komu:
Výbor BCH,
Datum:
2.8. 2014 21:18
Lufi,
Myslel jsem na Vás na maminky s mimikama, jak to udělat, abyste – nemáte-li
jinou možnost – mohli být všichni spolu s námi a nebylo to na úkor zkoušky.
Přece jen mimča jsou dost nádherný bytosti a pozornost na sebe chtě nechtě
poutají, jsou-li viditelné a slyšitelné. Myslím, že při dobré vůli (které
je v Bohemáči všude plno!) se najde cesta…
Jsem moc rád, že se dopředu ozýváš, to je myslím nejlepší způsob – domluvit
se předem a třeba to i sboru na začátku soustřéďa říct.
V Brně nebylo myslím úplně šťastné, jak měla Barča Ondru na dece před sebou
a tím pádem před celým sborem. Ale – napadlo mě – co kdybys měla své místo
(podobně jako v Brně se šátkem) za sborem a měla Apolenku na dece tam?
Nebyla by vidět, a stoupneš-li si za ni, Ty bys na ni viděla a mohla bys i
zkoušku dobře sledovat. Akorát bys nebyla vřazená úplně do sboru, ale to by
nemuselo moc vadit… A když by se ozvala, tak bys s ní holt vyběhla, no.
Vyhovovalo by to tak, maminko? 🙂
Dobrou,
V.
[BCH] zdravím Vás a děkuji
Od:
Jan Stanek
Komu:
chor Bohemia
Datum:
13.8. 2014 01:00
Milé děti moje,
bylo mi moc milé vás zase vidět pohromadě a mám radost, že vám to hezky
zpívá.
S úprkem jsem spěchal pro přicházející soumrak. spali jsme pod peckou (ve
spacáku na loučce) a ve skoroúplňkové záři měsíce jsem si ještě dlouho
dovychutnával naše setkání.
Tak vás všechny objímám a líbám na dálku alespoň elektronicky (Stando,
nemáš ve svém softwarovém království nějaký něžný program pro tyto účely?)
Ahoj někdy příště, těším se na to.
Otec ZaklaDatel
PS: Synáček Michael prohlásil, že ani nevěděl, kolik to má bratrů a sester.
Ale jak by to mohl vědět, když to nevím ani já..
Od:Jiří Mátl
Komu: chor Bohemia
Datum: 27.8. 2014 21:00
Předmět:
[BCH] .-…. – -…. / -…- ……-…- …- -.- -.–
.- …. — .— / — ….-.. -.– / -… — …… — ….-
—- — .-… /
-.- -.. — / -……- -…. – . / — .. – / —- ..- – /
–….- …- –….–. — — .. -…- – / -…- / .-…..
– -…. / -.- — -. -.-… .-. – -..- / — ..- –…. – .
/ …… / .— .. /
.–. — …..-…. —- -. — ..- – / -…- / — -…
…- -.– -.- .-…. — / — …… – . //
— …— – . / ….. / -…..- .— . -.-. -… /
.— ….-…. ///
.–….. :
-.- -.. — / -.. — -.-… – .-.. / .- –.. / …… — /
.- / .–…-………..-….- …… / …… / — .. / -..
— / -.. -… … -…. / .–….- .-.. -. — -.-…. /
— .- / ..- / — .. / …- / ..- … – .. / .— . -.. -.
— / .— ……- — ///
ing. Jiří Mátl
Komínář hrdina, Národní komínář
Napsat komentář