Domnívám se, že v prostředí masivního nadužívání všelijakých citací a parafrází se v podvědomí Bohemiachoru uhnízdila zmínka z dějin divadla Járy Cimrmana. Myslím tím tu pasáž, jak zkusili vzít do ansámblu herečku a mělo to za následek vyšší účast na zkouškách, dokonce vznik nových forem zkoušení, například herec-herečka, režisér-herečka, dva režiséři-herečka a její kamarádka atd… Obsazení v ženských hlasech máme odjakživa, ale přesto nám najednou obvyklé začalo být asi málo. Jak si jinak vysvětlit fakt, že letošek zahájil koncert tří sbormistrů, přičemž jeden povedený kousek dirigovali všichni tři sbormistři současně? A to jsme jen mlhavě tušili, že na letním soustředění zavládne jiný než obvyklý (rozumný) model: sbor pod vedením kmenového sbormistra či sbormistrů a jednoho hosta. Tentokrát žádný host, kmenový sbormistr jen jeden, zato si sbor předávalo postupně deset dalších sbormistrů s jedním vypečenějším kouskem než druhým. Většině to skutečně došlo až když si obhlédli a stáhli si materiály k samostudiu – byly toho tuny. Sotva se to dá nazvat jinak než červenec v troskách, snad s výjimkou členů s opravdu železnými nervy. Osobní vzpomínka mi vrací jen málo večerů, kdy jsem neusnul u midíků a to většina jich byla pod širákem ve vysokých horách…
V úterní večer to už došlo každému: jatka. Sbormistři se na nás střídali v rychlém tempu, někdo v několika minutách projel celý kus, Jaromír naopak ukázal, kolik práce je na šesti úvodních taktech. Záhul to byl stejnej. Od druhého dne už jsme jeli v pravidelném rytmu: v devět ráno rozezpívání, pak deset zkoušek po třičtvrtěhodince s malými oprašovačkami Michalovými. Většinu přestávek na jídlo jsme doplnili dřímotou, nebo nejvýš lehkou koupelí v Úpě. Řeka to je báječně čistá a s báječně přiléhavým jménem, neboť bez úpění se do ní vlézt nedá… ale vybudovali jsme si pěknou hrázičku, umožňující i několik temp. A to bylo co se týče rekreace vše. Výletů si užil jen ten, kdo byl na předsoustředění nebo se zdržel v neděli po.
Jinak jsme makali a makali a stálo to za to: Jaromír měl těch nejen těch šest taktů, ale celou pravoslavnou Gospodi od Švedova, moc krásně vypracovanou co do výrazu, barev a deklamace. Navíc měl igelitku plnou pomůcek pro výchovu zpěváčků, například funkční model hlasivek, schéma pověšení tónu na bránici, nebo elektrický antihrbič. Vítek měl Hanušovu Ave Maria s pěkně připraveným průvodním slovem, včetně úryvků z Hanušova autobiografie. Na jednom z koncertů vylíčil chvíle na pomezí života a věčnosti tak plasticky, až soprány málem nenastoupily, rozplynouce se v slzách… Kontemplativní ráz mělo i Monteverdiho Domine, který zařadila Sylva. Jej, jak jí to nakonec krásně zaklapávalo, všech šest hlasů v polyfoniích dokupy! Právě u ní jsem najednou začal zpívat a ne se jen potit, jestli to všechno umím. Jiřík Mátl měl Treglerovu Gloria a, prý popichován Michalem, uvedl jí parádní intrádou pro pět dechů, které potom hrály doprovodný part s varhanami. Naproti tomu Kuba zařadil místo duchovna letní ptákovinu, ve skutečnosti velmi poctivě upravené Tři strážníky VW+J. Ty synkopy mu šly fakt dobře a my jsme si pěkně zařádili. Šárka Navarová udělala dojímavou Moravskou bránu jako ryze holčičí kousek, což jsme si jako pánové postupně vyslechli v několika dnech po sobě a bylo vidět, jak se z toho postupně klube to skryté drama. Mužský pandán měl Honza Prančl, který si prý chtěl poslechnout, jak bude znít protestsong Funny Old World ve velkém obsazení. Myslím, že se atmosféra v americkém vězení těsně před vzpourou docela pěkně vyloupla, fakt hustej bigbít. Silné emoce do sboru pumpovala i Kamilka. Kdo dosud vnímal Makedonskou humoresku jako balkánské juchání, tomu plasticky přiblížila tamější vztahy na ostří nože, takže se část členů rozhýbala do jižanské vášně a část naopak ztuhla hrůzou. Nakonec jsme to přece jen rozjuchali, Radek tam moc krásně orientálně vyl… Závěr budovaného programu patřil latinskoamerickému vlnění Honzy Šindeláře. Zpívat písničku na pět a tvářit se že je to prča je úkol hodný Bohemiachoru! Navíc Iberoameričané mají zvláštní demokratický způsob rozdělování nástupů – někdo s předražením, jiný na druhou dobu, či na třetí, případně čtvrtou… první jim asi připadá nudná. Se čtyřmi čtvrtkami nám pomohla kapela ze samých nikoli pozounů (pozouny hrály na úvod), ale ze samých sbormistrů s Lukášem jako primáriusem. To nebylo zúčastněným dost, protože na koncertech byla hudba doplněna tancem, Zdenda postupně prováděl řadu tanečnic. To necudné vlnění v bocích prý paří k věci, naštěstí při koncertě farář zmizel už při Strážnících… Na Honzu navázal s hitem Una forma mas Michal, který se jinak držel celé soustředění v pozadí, nicméně však měl ve všem prsty: seděl na zkouškách, hrál na perkuse a piáno, podle potřeby pomáhal radou nebo podporou sbormistrům a vhodným slovem v pravou chvíli tlumil neb rozněcoval vášně. Zaplakal jen nad rozbitou chřestivou tykví.
Koncerty byly dva, na odpolední byl vypraven autobus do Dolní Kalné, kde bylo narváno a po koncertě pořádající podávali kafíčko a zákusky (organizační telefonát byl takový „a kolik vás bude, čtyřicet?“ – „No, s muzikantama asi pětašedesát“. „Aha. To mě fakt baví!“). Večerní koncert (možná ještě povedenější než první) zazněl přímo v Maršově, pěkném jednolodním novogotickém kostelíku, podle návrhu architekta Schulze (toho národnědivadelního). Západními vitrážemi na nás shlíželo zapadající sluníčko a my proprali publikum sadou protichůdných emocí…
Závěrů akce bylo několik – podarovávání sbormistrů (po přídavku z finské mlhy), předkostelní jam, večeře v úžasné restauraci Na kopečku (její objev nebyla jediná pozoruhodná zásluha pořádající Adélky), poslední pařba, nedělní úklid a nakonec procházka, která nás zavedla do bývalého luteránského kostelíku nad vsí (tam byl spontánní koncert sborových dětiček), a údolí Honzova potoka, poničeného povodněmi… možná by jako zakončení bylo vhodnější stanovit chvilku, kdy se pěvci vylízali z tělesných neduhů způsobených několikadenním drilem a nespaním (záda, zuby, tlak, nauzeózní stavy). Ne, opravdový konec bude, až si členové přestanou broukat jednotlivé kousky, až se jim o nich přestane zdát. Ale to je ještě brzo, vzhledem k tomu že to píšu příliš časně po a než to nastane, bude zase Bohemia cantat. A budem v tom lítat zase.
Napsat komentář