Choceň je úhledné městečko kousek za Pardubicemi, myšleno cestou na Moravu (opačně pochopitelně před Pardubicemi).
Díky tomu jsme na koncertě měli Jirku Kosinku a Zuzanku Kárníkovou a taky Terezku Weissovou … stejně jako neexistuje vyléčený alkoholik, ale pouze alkoholik abstinující, neexistuje bývalý člen Bohemiachoru, ale člen na trvalé dovolené – kdykoli se vyskytne, hned zapadne do party a jeví příslušnou dávku bláznivosti, která je pro členství nutná. V pravidlech sic stojí, že se přijímají členové na základě svých hudebních schopností, ale není to přesné, bláznivost je stejně nutná i když nedeklarovaná… koneckonců noví členové (Honza P, Petr a jim podobní) mohou být dobří pěvečtí sboristé i sboroví zpěváci, ale především zodpovědně splnili úkol převzít štafetu šílených pařičů do rána bílého – a to ještě v tento čas nemáme jarní rovnodennost. Kouče jim dělal pochopitelně Mára… Novinky jsou zase těžké, ale jednu jsme dokonce dali na koncertě. Matěj se ukázal jako udatný ugrofinský specialista, simultánně ho překládala Péťa, zatímco sbor vrněl kol kostela (pochopitelně uvnitř)… zato Aleluja nám poněkud zabloudilo a řemen měl velmi namále … Jackson (pro tentokrát Gabriel) nám dělal radost hlavně tou cellní krásou, sakra ta Zuzanka V. (čili Pátá?) je tak šikovná, těžko říct jestli je víc krásná nebo šikovná se šmytcem … to je ale barvička! Tohle soustřéďo dotáhlo na samý okraj plnění hlasů – na stránkách bude vyměněn nápis „Hledáme tenory“ za nápis „poslední dvě volná místa v tenorech“. Známý náš příznivec Vladimír nebyl zavzat pro své basové založení a dost nám to bylo všem líto … Michal nezklamal a i choceňské paní a dítky dokonale zblbnul, po zakončení zkoušky společné skladby dokonce škemraly „ještě“. Jeho vylepšení spirituálu : v této sloce s e tyhle kousky nebudou zpívat, ale budete otevírat ústa a držet rytmus a spád, nezaznamenali členové přišedší až v pozdní čas, protože zpívali v pražském Vítu, takže na vystoupení byli veeeelmi překvapeni… Makalo se docela pilně a Michal nám dobře a logicky vysvětlil, že odvracet sbormistra od náhle propuklé lásky k jednomu stylu a období je nejen namáhavé a škodlivé, ale hlavně marné… a že k lásce k pekelně těžké moderně jsme ho dotlačili my, takže si za to můžem sami. V nových skladbách je kdeco těžkého, například jedna má v basech des a druhá dokonce cis, to je co? Řada členů přijela očividně chorých nebo po nemoci, někteří dokonce před nemocí, ale snad nepřijel nikdo mrtvej, protože to už by bylo vážně divný … zajímavé je, že všichni odjížděli v lepším stavu. Jenom zdraví co zpívali celou noc vypadali naopak hezounce zničeně, takže rovnováha zůstala zachována.
Kostel tam mají barokní, strašně studenej a narvanej lidma. Nikdo nám nevyčítal, když jsme přidali nesakrální (no, ještě to tak, při tom všem ještě sakrovat) Vlčinskou včetně dramatické chorošky. Jestli ovšem se to neprojevilo v neděli, kdy na nás poslali mimořádně mizernou obsluhu v hospodě a nemébně nevrlou, pomalou a nevlídnou pokladní na nádraží … ale zase domácí pán Jiří byl docela naměkko a rovněž účast místních na mejdanu byla velmi aktivní … hlavně ta Orlice, jarně plná vody a síly byla taková nemaloměstská, to nejde okecat. Takže docela spokojenost, že jo? Vitekr se nám fakt povedlJ A výbor maká, nenápadně a furt. To je důležité, protože se nesmí poplašit ti, kteří štafetu převezmou příště.
Proč je zápis o tomto soustředění tak zmatený a kličkující? Protože jsme bydleli na zámku, Teda v jeho části, která je hudebkou. Vyleze-li se po schodech, je tam šatnička, která velkými dveřmi ústí přímo do učebny dechů, plné dechů (a očividně i vzdechů), která je průchozí do malé úzké a velmi temné chodbičky, která vychází malými schůdky na pódium sálku, ve kterém jsme cvičili. Za pódiem je další učebna, docela překvapivě… Druhý východ z šatny vede do klikaté, rovněž úzké chodbičky (Alice prý zatáhla břicho, ale stejně se nedalo podle ní projít. Lucka se o to ani nepokoušela, i když její pocit, že po ní v cukrárně pojmenovali „pražskou kouli“ je mimořádně subjektivně nepřesný, protože je moc krásná mamina. Kolem Lindy se projít myslím ještě dá.). Chodbička se větví – doprava najednou otevírá dveře do tanečního sálu, kdy jsme se snažili spát za pozoruhodného výkonu chrupajících členů, jednak doleva dál k menším špeluňkám a kancelářím. A záchodům. Taneční sál má spojku s koncertním sálkem, pochopitelně přes temnou chodbičku, což je bezva, protože dvojí dveře oddělily pařírnu a ležení velmi dokonale. Chodbička, o které jsem psal, se dvakrát lomí a je osvětlována světlem na fotobuňku, takže pařiči hledající záchod pořád rozsvěceli, musela to spravit čepice na fotobuňce… konvice vyhazovaly pojistky a nahazovat je chodili pouze znalí, protože neznalí by mohli bloudit celou přestávku … ale jak sekaná tak buchty darované místními byly prostě LUXUSNÍ, tak kampak bychom chodili … a schody od ředitelny vůbec nevedly ke vstupu natož k pánskému záchodu v přízemí… takže v tom krásném bludišti se dalo zažít spooousta legrace a to jsem popsal sotva třetinu… a bludiště na ploše dvou průměrných českých bytů je opravdu invenční záležitost! Ale holt se potom těžko hledá jiný styl kronikářské práce než poněkud klikatý, ztrácející se a občas se samoúčelně cyklící. Tak raději končím!
Napsat komentář