Vlámské flámování

Jaké to bylo tentokrát? Jednoduše parádní!

Onoho úterý 22. 9. 2009 se opět scházíme poněkud neklidně v Bohnicích. Není nás mnoho, ještě na poslední chvíli se některé omlouvají a ani Libor ještě neví, jestli pojede. Říká se po nás potopa, ale my jsme sbor zvláštní, takže před námi požár! (Těsně před naším příjezdem, tři domy nad divadlem, některý z klientů zkoušel hořlavost vybavení pokoje.) Tentokrát nás vítá Danuška, která dostatečně výhružně popisuje podmínky použití místního kávovaru a kupuje jízdenky na cestu do kostela téměř celému sboru. Lea si zazpívá jen na úvodní zkoušce a se zánětem hlasivek nám na cestách dělá po většinu času pouze tichý doprovod. Nepřirozeně velký saniční rozvor většiny pěvců donutí Honzu ukončit zkoušku před 23. hodinou a všichni se potichu odebíráme do světa snů.

 

Ve středu dopoledne pilujeme soutěžní kousky, hlavně Pulchru.

Náčelník: „Tohle je v tom tempu Allegro assai nebo Moderato?“

H.: „No, tohle je tempo, ve kterým jsme sem přijeli!“

Honza testuje nepříjemné místo basů jednotlivě a po Vítkově nesmělém výkonu se obrací na Kamilku se slovy: „Vem si ho do parády!“ Kamča odvětí pouze: „Už je po parádě…“

Libor stále neví, jestli pojede, Honza se pro jistotu učí dirigovat i jeho věci. Na oběd vyrážíme po skupinkách, v Potrefené huse mají speciální nabídku Týden Belgické kuchyně. Věděli, že přijdeme? Odpolední zkouška je ohlášená jako předkoncertní oprašovací i pro nezájezdníky, přesto se Honza věnuje hlavně soutěžnímu repertoáru a Alleluia. Libor totiž stále neví, jestli pojede. Během zvukového vybrušování Chodského dne ale Irenka při pohledu na mobil radostně zatřepe nohama a křikne „Jede!“

 

Koncert u sv. Klimenta v Klimentské ulici je typicky bohemáčský, bez nervů a s nadšením, publikum jásá, dirigenti předvádějí scénku s padajícími listy not, pan Martin Smolka odchází s pocitem, že nás nemá co naučit a lednové hostování zbrkle ruší. Po skupinkách opět povečeříme v přilehlých hospodách, k půlnoci se přesuneme do Bohnic, zabalíme, naložíme do busu a v 00:56 odjíždíme směr Belgie.

Po povinnými přestávkami zpřetrhaném pokusu o spánek nás vítá Aachen, nebe zatažené, mrholí.

„A jaké dnes bude počasí?“

„V Cáchách? Že se ptáš…áaach Cá….chy…“

Ředitel místní hudebky, sám sbormistr, nám zdarma poskytuje přístřeší, někteří vybíhají do města pro oběd a pokusit se domluvit krátké vystoupení v některém z mnoha kostelů. Od půl druhé máme tříhodinovou zkoušku, pan ředitel si všímá převahy (střídavě spících) mužů. Není bohužel poslední. Po zkoušce vyplňujeme povinnou přestávku autobusu prohlídkou města a zpěvem Crucifixu a Alleluia ostatkům Karla Velikého v první německé stavbě na seznamu UNESCO. Před vchodem a kousek opodál si ještě zahalekáme naše staré dobré Huménko a nový dobrý Chodský den, z poslouchajícího davu zaslechneme českou pochvalu a rozcházíme se na večeři nebo aspoň na pivo. Guinness chutná všude, že? J V devět hodin si vyzvedáme věci z hudebky, skládáme se do busu a čekáme na Honzu Staňka. Čekáme dlouho. Náčelník telefonuje, už vyráží první záchranná skupinka. Náš dirigent vybaven dvěma kolečky navíc se tak zběsile řítil ulicemi Cách, až přejel odbočku a ztratil se. Ještě, že nám nebyl ukraden! Konečně nás autobus odváží na spaní do F1 v Antverpách. Na dobrou noc Mámův půlnoční gulášek, mňam… Údajně pouze kvůli němu chtěl Honza s Bohemiachorem na zájezd!

Po zastávce na odpočívadle…

Náčelník: „Kdo chybí?“

dav: „Ivetka, Ivánek, Radek, Staněk!“

Mára: „Přihlaste se, komu chybí Staněk?“

Ráno skupina méně unavených vyráží na rychloprohlídku krás Antverp. V poledne nás ale čekají v Maasmechelenu, proto kafaře brzy nakládáme a vyjíždíme směr město soutěže. Cestou nás Bára školí v základech vlámštiny, odrůdy holandštiny, kterou po svých studiích v nedalekých končinách ovládá. Tak tedy: Chudn morchn = Dobré ráno, Chudý Alfons = Dobrý večer. Ik wil hrách end chlast kriek. = Chtěl bych rád sklenici výborné belgické višňové limonády, které říkají pivo. Další věty o zářících očích a počtu domů si bohužel nepamatuji. /dank ü vel/ (= děkuji).

Před maasmechelenským kulturním centrem na nás čeká naše milá průvodkyně Brigitte a vede nás na uvítací oběd. Nad plastovou mističkou nudlovozeleninové polévky si přejeme Osm klečících makaků (/eits ma:klek/ = Dobrou chuť!) a zkoumavě si prohlížíme další příchozí.

H.S.: „Máme sborový vizitky?“

Náčelník: „Ne. Máme cédéčka. Ale ne tady.“

Do zvukovky v soutěžním sále zbývá dost času, proto se spěšně rozcházíme, abychom se na pěší zóně opět potkali a postupně se vzájemně nasměrovali do zdejší pralinkárny. Přátelé, prťavá prodejnička plná porcované pochutiny z čokolády, marcipánu, oříšků a sušeného ovoce, příjemně povídavé a přátelské paní prodavačky, prostě požitek! (Kdo nevěří, může zaskočit na pražské hlavní nádraží, pralinkárna Leonidas má i tam svůj obchůdek. Ovšem vstřícnost obsluhy ještě neotestována…) Procházka okolím nás vede ke kostelu sv. Barbory, k mešitě s minaretem a aleji jedlých kaštanů. Hanička si statečně vlámsky objednává pivo, ovšem kolik stojí ani nic jiného už servírce nerozumí.

No, zpět k povinnostem, v 16 hodin sraz a zvuková zkouška. Opět musíme do třech řad, dlouho trvá, než se ustálíme, zazpívat mnoho nestíháme. Belgičané jsou, na rozdíl od nás, akurátní. Jistě ale nesedávají v pěveckém postoji, jak to po nás chce náš dirigent.

A teď hurá do rodin. Městečko, či větší vesnice Lanaken –Veldwezelt se chlubí dokonalým novorománským kostelem s komínem a hlavně přilehlým kulturáčkem, který nám poskytuje prostor pro večerní a dopolední zkoušku. A jako pařící místnost je ideální.

Při setkání po první večeři v rodinách se místo pozdravu ozve:

„Mají koupelnu větší než náš obývák! Jen mi trochu kazí dojem to zrcadlo hned proti záchodu. Už jste na sebe koukali při s…?“

Do soutěžního dne nás budí zpěv pana domácího. Zpívává prý obvykle daleko hlasitěji, ale tentokrát se neodvážil. U snídaně řešíme přejatá a ukradená slova v různých jazycích (na vysvětlenou – náš pan domácí je Holanďan, jeho paní Američanka s českými kořeny a žijí spolu už 20 let v Belgii). Věděli jste například, že holandské slovo /chrátis/ si dovolila angličtina také užívat? A to gratis! Afrikaans zase poněkud neobvykle děkuje vybídnutím k pořízení domácího dlouhoušatého lichokopytníka /baj ə daŋki/.[1]

Na zkoušku v kulturním domě přijíždí Libor na kole. Pozdě. Jsou všichni dirigenti na bezmotorových samohybech předurčeni k bloudění? Po zkoušce přesun na oběd, po obědě přesun do soutěžní budovy, krátká zkouška, dlouhé převlékání a řazení.

„Márova košile rozhodně nenese stopy žehličky.“

Ve 14:20 vstupujeme do soutěžního sálu a zahajujeme odpolední část soutěže.

Jaromír: „Moment, já nastupuji za Ivetinou zadničkou!“

Pořadatelé nás představují, jméno sboru jim nedělá problémy, dirigent je Jan Šteněk. Na závěr proudu chrchlání rozeznáváme přání Choďne štjesty a publikum obohacené o nešťastnou Leu už netrpělivě očekává náš výkon. První akord Tučapského Pater mi se nepovedl, padáme. Tón pro Tristis dává Maruška vidličkou ze zadní řady, děvčata jsou kompaktní, opět ale padáme. Po Pater meus se nervozitu daří upozadit, Lottiho Crucifixus odhaluje početní převahu mužského sboru, povinná Luďova opičí dráha[2] se daří a mocné oddechnutí v lidovce U Dunaja šaty perú rozhýbává i publikum. Po soutěži se rychle převlékáme a odjíždíme do nedalekého Leisure Valley, umělohmotného městečka značkových nákupů, kde před Versacem (dámské šaty za €8000, nyní zlevněné na €2500) předvádíme české lidové. Barunka nás vlámsky uvádí. Po společném fotu s džínama a u vodotrysku jedeme zpět do Maasmechelenu. Cestou potkaná benzínová pumpa provokuje tento rozhovor:

„Hele, litr benzínu je za €1,25.“

„Tak si koupíme aspoň 1l benzínu…“

„…každý…“

„…do petky…“

„…Chcete to tady, nebo s sebou?“

„Zabalte mi to s sebou.“

„…ZAPALTE mi to…“

„…to je ale výbušný humor!“

Libor nakažen cizím jazykem dává pokyny sboru: „Teď jdeme do obchoďáku, /bas/ zůstane tady a počká na nás, protože hned po odzpívání nás zase odveze na večeři do rodin…“

Máma: „Shopujíc bychom mohli zpívat!“

Uprostřed obchodního domu tedy hážeme kolemjdoucím nakupujícím opět Chodský den a pár předkostelních. Po přejezdu bleskově večeříme s našimi domácími, v 19:30 se scházíme v místním kostele sv. Lamberta, kde společně s Ženským sborem ostravských učitelek a dánským smíšeným sborem Det Ny Kammerkor nejprve koncertujeme (přídavkový Hepáč zvedá k nerušenému a nerušícímu poslechu vychované publikum ze židlí) a pak paříme (opět Hepáč láká místní k nečekanému pokusu, kolik piva je možné nalít zpívajícímu sólistovi do hrdla během výkonu). Freundschaftsmejdan se ale vyvedl. Úvodní společné Tebe poem vystřídali Beatles, Blue Moon a jiné hity, u kterých postupně praskají dvě kytarové struny. Dánové ani neukázali jak pijí, docela brzy se vypařili, zato ostravské učitelky se nechaly zlákat hudebním a později i tanečním uměním našich mužů a vydržely téměř do půlnoci. Cenu za nejzábavnější sbor máme v kapse.

Autobusem probíhající deníček zachytil několik rozhovorů na téma pivo:

Milan C.: „A který to pivo, kromě Braníka, je dobrý?“

H.S.: „Každý topivo, který hoří, je dobrý. Nejlepší jsou brikety!“

Kuba a Honza M. otevírají pivo:

H.: „Ty říkáš dvě a už mačkáš!“

K.: „Ty musíš počítat s tím, že jsem idiot a rozleju to, nebo-li způsobím předčasný výron piva“

Mára: „Ejakulatio pivex.“

„Je zadek plnej?“

„Není tady Šteněk.“

„A kdy ho narazíme?“

V neděli ráno se naposledy scházíme u lanakenského kulturáčku, zpíváme si s hostiteli Goodbye, sweetheart, it‘s time to go… a odjíždíme na prohlídku Maastrichtu. Užíváme si nevšedních atrakcí jako růžový běhoun na náměstí, průduchy z podzemních garáží, dělo v parku s vodotryskem a dlouhé zábradlí k mostu pro pěší (fotky napoví), zapálíme svíčku u Panenky Marie, která dělá zázraky (marně) a odjíždíme zpět do Maasmechelenu. U kulturního centra nakládáme Honzu a Radku, kteří dopoledne sledovali výkony našich konkurentů, a jedeme na oběd.

H.S.: „Mluvila se mnou ta paní, co nás má na starosti, vůbec jsem jí nerozuměl, ona mně taky ne, na konci jsme oba řekli OK. Tak nevím co, ale nechtěl jsem vypadat jako blbec, tak to, Jardo, vyřiď.“

Odpoledne máme všichni prostor poslechnout si ostatní soutěžící. Někdo poslouchá, někdo se prochází městem a shání pralinky a pivo, ale neděle je zavírací den. Náš bus povinně odpočívá, proto na večeři odjíždíme půjčeným vozem MHD společně se smutnými Filipínci. Příliš hlučné švitoření se pokoušíme umravnit zpěvem Ipharadisi a Okolo Hradišťa. Večeříme opět v rekreačním areálu s tobogánem, který se tentokrát Libor s Ferinem pokouší nasucho sjet. A přihlížející německé zpěvačky je to nenechají vzdát. Chcete to nějak komentovat, pánové? J Cestou zpět nám na oplátku zpívají naši filipínští kolegové.

Pak bleskové převlečení, chvilka rozezpívání a soustředění, v 19 hodin začíná závěrečný ceremoniál s vyhlášením výsledků. Proslovy střídá dechový orchestr maasmechelenské hudební akademie, (i u nich platí, že v nejhorším případě to dirigent odzpívá), Bohemiachor zahajuje přehlídku zúčastněných sborů. Vystřihneme Alleluia a běžíme se usadit na vyhrazená místa na balkoně, odkud sledujeme totální vítězství mladých Lotyšů z Kulturní akademie v Rize.

http://www.ikv-maasmechelen.be/index1.php?page=welkom&lang=en

CONGRATULATIONS! Byli vážně dobří…

Se sklenkou v ruce sledujeme děkování našich domácích, už opravdu definitivní loučení s fotografováním, Hepáčem a Voro, voro zabírá zbytek času do odjezdu, ve 23:04 se zavírají dveře autobusu a odjíždíme domů. Jarda ještě před usnutím brilantně překládá písemné hodnocení od jednotlivých porotců:

Tenoři mají teplý zvuk…

…že to mělo skvělou atmosféru… jo aha, naopak…

Cestou stavíme na pumpě pro ty důležité pralinky, po půlnoci připíjíme zbylým alkoholem na zdraví přítomných Václavů, Míla C. nás ukolébá písničkami z pohádek a pak už se budíme až na odpočívadle před Plzní. Máma vaří naposledy čaj, ještě se domlouvají individuální hlasovky s Kamčou, vystoupení v Obecním domě v rámci Pochodu za mír a nenásilí ve světě a za chvilku jsme v Praze.

Máma inkasuje Ivanku:

„Potřeboval bych si k tomu sednout. Tobě tím jako mladé zalichotím a já si pohovím.“

Spěšné loučení před hlavním nádražím, dlouhé shánění klíčů od Bohnic a je konec. Byl to zase krásný zájezd. Kam pojedeme příště?

---